Česká věda a Pražské jaro. Čtvrtá konference projektu o dějinách vědy ve 20. století

Česká věda a Pražské jaro

V pořadí čtvrtá konference rozsáhlého projektu o dějinách vědy ve 20. století byla tentokrát připravována Výzkumným centrem pro dějiny vědy, společným pracovištěm Archivu Akademie věd a University Karlovy, respektive Ústavu dějin–Archivu University Karlovy. Na realizaci těchto konferencí se také pravidelně podílí Společnost pro dějiny věd a techniky. Přednášející i posluchači se scházeli ve středu a ve čtrvtek 22. a 23. listopadu v prostorách Karolina, ve Vlasteneckém sále či v Malé aule.

Celý cyklus byl rozvržen na několik let a zacílen na postižení především těch aspektů vědy, vědecké obce a vědeckých institucí, které nemohly vždy být v minulosti adekvátně popsány. Zahájen byl v roce 1997, kdy byl pořadatelem Archiv Akademie věd, který byl a je i v letech, kdy předával štafetu Archivu University, garantem tzv. pamětnických večerů na půdě Akademie ve vile Lanna, přátelských setkání zasvěcených vždy významným osobnostem projednávané etapy, jejichž zásluhy pak Společnost pro dějiny věd a techniky oceňuje předáním Bolzanovy medaile. První konference cyklu byla věnována možnostem vědy, vědeckého výzkumu a života vědců za druhé světové války; další chronologicky pokračovaly: druhá postihla období od roku 1945 do vzniku Československé akademie věd a uzavírala se rokem 1953, třetí se zaměřila na následující desetiletí. Letošní pod uvedeným titulem Česká věda a Pražské jaro postihla ve vymezení lety 1963–1970 nejpříznivější dobu minulého režimu nejen pro vědu a uzavírala se nástupem tzv. konsolidačního procesu, nechvalně známou érou normalizace, jež bude hlavním tématem příštího setkání a jež bude zajišťovat Ústav soudobých dějin AV ČR.

Zahájení proběhlo na úrovni představitelů obou hlavních zaštiťujících institucí – první pozdrav tlumočil rektor University Karlovy prof. dr. Ivan Wilhelm, druhý místopředseda Akademie věd prof. dr. Karel Jungwirth. Na jejich pozdravné projevy navázali ředitelé dnes už v konceptu tří pořádajících ústavů – prof. dr. Josef Petráň za Ústav – Archiv UK, dr. Antonín Kostlán za Archiv AV ČR a dr. Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Konference byla, jako už tradičně, rozložena ve dvou dnech do menších tematických částí. Čtyři bloky, ještě dále rozdělené do oddílů a sekcí, jednak postihovaly různé stránky života vědy, jednak vyšly z charakteru přihlášených příspěvků. V prvním tak byly nejprve probrány vědecké instituce s důrazem na obraz vysokých škol. Úvodní slovo zaznělo z úst Zdeňka Pousty, který se především snažil navodit mezi přítomnými atmosféru let šedesátých, pro řadu zúčastněných dobu velmi nadějnou. Další referáty vysoké školy sledovaly buď obecněji (legislativní změny vysokého školství v referátu Františka Morkese) nebo konkrétněji (zemědělské vysoké školství a jejich nové možnosti výzkumu v pojetí Aleny Mikovcové, Jiřina Kalendovská o vývoji čerstvě přejmenované brněnské university a snahách o znovuzískání alespoň některých fakult, provozně-ekonomická českobudějovická fakulta ve výkladu Jiřího Dvořáka). Příspěvky druhé části bloku byly více či méně spojeny s Československou a Slovenskou akademií věd. Jejímu směřování v mocenském poli a kvantitativním a kvalitativním proměnám od samého vzniku bylo zasvěceno vystoupení Antonína Kostlána; rozvoj a rozložení zahraničních kontaktů Akademie v časové křivce téměř patnácti let sledovaly společně Nataša Kmochová a Daniela Brádlerová; pohled na možnosti a zájmy akademika Ivana Málka jako poslance v „malé legislativě“ připravil Martin Franc; liberalizací ediční činnosti SAV se zabývala Alexandra Marčeková. Tématu se snad poněkud vymykalo zdůraznění role Alexandra Matušky pro „rehabilitaci“ Karla Čapka, pojaté Miladou Pískovou jako kapitola česko-slovenských vztahů. V diskusi jako doplněk k vývoji Akademie pohotově Jan Havránek shrnul proměny pražské university.

Lidsky palčivější byl jistě blok druhý, vymezený názvem „Věda v kontextu doby“. V celkem pěti vystoupeních se pozornost upřela nejprve na zhodnocení dvou velmi výrazných postav, do nichž se aktuální spojení vědy a politiky přímo promítalo: souhrn Jiřího Jindry se soustředil na rozporné role akademika Františka Šorma nejen jako předsedy ČSAV v jeho postojích v letech 1967–1970; nezpochybnitelný přínos Otto Wichterla opět nejen ve vědě, ale i v jeho občanských aktivitách konce 60. let a zejména v roce 1968 stopoval Jindřich Schwippel. Zdaleka ne pouze odborovými aktivitami Českého svazu vědeckých pracovníků v kratičkém rozmezí jeho existence se zabýval Marek Ďurčanský. Ideologickému využívání marxismu jako nutného podtextu všech společenských věd v pojetí Jiřího Berana patřil příspěvek čtvrtý a sinusové křivce vývoje společenských věd v SAV, i v jejich projevech nacionalismu jako reflexe československého centralismu, pátý v podání Lýdie Kamencové.

Čtvrteční dopolední blok, společně pojatý názvem „Obory a osobnosti“, byl rozdělen do sekce věd přírodních a věd společenských. Sekce první se ve třech vystoupení mohla celkem široce věnovat fyzikálním oborům a jejich světlejším momentům konce 60. let v příspěvcích Libora Pátého (Fyzikální vědecká sekce Jednoty československých matematiků a fyziků), Ludmily Eckertové (4. československá konference o elektronice a vakuové fyzice – v r. 1968) a Jiřího Janty (Renesance Československého časopisu pro fyziku od r. 1968 – role Zdeňka Málka); první dva navazovaly dosti úzce na obdobně pojaté referáty L. Pátého na loňské konferenci. Do rovněž příznivého období další odnože přírodovědních disciplín, institucionálního etablování ekologického bádání v biologii zavedl posluchače Jan Janko; do geograficky exotičtějšího prostředí je přeneslo vystoupení Eduarda Strouhala, rovněž navazující na loňskou konferenci a líčící peripetie společného československo-egyptského antropologického výzkumu přesídlených etnik jižní Núbie po zatopení jejich území asuánskou přehradou (1965–1967). Mimo předběžný program zaznělo v diskusi shrnutí Martina Šolce o stavu a vývoji astronomie, jehož významovým těžištěm byl nepochybně XII. mezinárodní astronomický kongres v Praze r. 1967.

Ve stejnou dobu probíhající sekce společenských věd byla v oddíle Filosofie věnována v referátu Jiřího Křesťana pozornost „Opožděné reportáži o neopožděném kultu. Vyhnání Ivana Svitáka z Akademie věd v roce 1964“ a poté „Scientistické filosofii vědy v letech 1967–1970“, když Karel Berka mimo jiné hovořil o podstatném přínosu a vlivu polských a západoevropských filosofů vědy. Oddíl Sociologie zastoupil Pavel Machonin, který spojil svůj referát na téma Renesance české sociologie a výzkum české společnosti v roce 1967 s přislíbeným Jarem sociologů a sociologie (výzkumy, lidé, instituce) Miloslava Petruska v jeho nepřítomnosti a soustředil se na krátký rozkvět svého oboru jak v jeho vnitřním životě (kde se podařilo realizovat významný výzkumný projekt), tak v jeho institucionální reflexi. V oddílu Filologie nejprve Jiří Bečka sledoval další osudy slavistiky po zrušení Slovanského ústavu. Bohdan Zilynskyj pak otevřel téma možnosti pěstovat v procesu československého „oteplování“ konce 60. let ukrajinistiku, obor ostře sledovaný ze SSSR. Příspěvek Dobroslava Líbala o „Prohloubeném poznání historických sídel a architektury v 60. a 70. letech 20. století“, jako tak mnohý také navazující na vloni započaté téma, byl přednesen v zastoupení.

Oddíl Historie zahájilo vystoupení Josefa Polišenského, jednoho z nejuznávanějších představitelů i pamětníků oboru; znalecky mapovalo situaci na poli dějepisu jak v lidských, tak institucionálních dimenzích a v jeho základním směrování v letech 1963–1971. Bohumil Jiroušek studoval proměny dikce a metodiky na stránkách kmenového periodika dějepisného bádání, Československého časopisu historického. Josef Blüml se pustil do výkladu poněkud rozporných interpretací úlohy některých osobností nedávné české historie tak, jak je viděl Jan Patočka a jak nahlížel na smysl českých dějin. Jaroslav Bouček otevřel další období existence Jana Slavíka mimo oficiální historickou scénu a Marie Ryantová poskytla v analytickém portrétu Josefa Kočího, ne netypického reprezentanta doby i historiografie, pohled na vliv doby, která byla i limitem jeho postojů. Ve dvou následujících příspěvcích zahraniční účastníci převedli pozornost na obraz místních poměrů a na jejich uchopení zvenčí: Marek Cetwiński, navazující na své loňské vystoupení, předvedl Čechy a české území jako subjekt bádání vratislavských historiků; Ludmila Laptěva, na jejíž roli především v roce 1968 vzpomnělo několik pamětníků rovněž už vloni, se mohla k meritu věci vyjádřit letos osobně, soustředila se však především na možnosti studia české historie v SSSR v letech ve vymezeném období. Její hlas zazněl v posledním příspěvku bloku i oddílu, uzavřeném asi jednou ze dvou nejkonfliktnějších diskusí celé konference.

Čtvrtý, finální blok celého zasedání nebyl věnován vědě, ale studentům, jednomu z fenoménů, jehož zvýraznění v šedesátých letech k akademickému životu nepochybně patřilo. Michal Svatoš se zaměřil na studentské majálesy a na proměny reakcí oficiálních činitelů a institutů moci na samu jejich existenci i jejich průběh. Jaroslav Pažout upozornil na jednu z mála „disidentských“ organizací původně především studentů z filosofické fakulty UK, na Hnutí revoluční mládeže. Konečně Miroslav Novotný opět obrátil pozornost mimo centrum, do Českých Budějovic, na postoje studentů ve vysokoškolsky netradičním regionu.

Závěrečné slovo patřilo Antonínu Kostlánovi, jako dosud vždy ve všech čtyřech uskutečněných konferencích projektu. V sumarizaci vyslechnutých referátů upozornil na zpolitizovanost projednávaného necelého desetiletí, která se nemohla vědě vyhnout, na oprávněnost či neoprávněnost používat „oral history“ jako relevantní historický pramen i při hodnocení osobně zažitých událostí. I v relativně kratičké etapě vymezil čtyři svébytná období charakteristikou otvírání, euforie, šoku a normalizační kocoviny. Načrtnul také výhled na setkání příštích let, která by už měla mít i jinou podobu a metodiku zpracování.

Nedílnou součástí všech čtyř dosud uskutečněných konferencí jsou již připomenuté pamětnické večery ve vile Lanna. Letos byl díky osudovým okolnostem tento večer, připadnuvší na středu 22. listopadu, věnován velmi pozoruhodné osobnosti germanisty Eduarda Goldstückera, do jehož života se neoddiskutovatelně katastrofické události 20. století velmi výrazně promítly, ale jenž se přesto nestal jejich pasivním subjektem. Vzpomínali na něj nejen jeho přátelé a spolupracovníci Kurt Krollop, Jiří Stromšík a Josef Čermák.

Od počátku, ačkoli byly konference koncipovány jako historické, resp. historicko-vědné, měly na nich místo příspěvky podchycující pohled pamětníků, v podstatě tedy osobní vidění vývoje disciplin a života jejich aktérů. Je to nepochybně cenný a potřebný pohled, řada údajů není zachytitelná v pramenech, řada, ač by zaznamenatelná byla, zmizí i tak do nenávratna. Je proto možná škoda, že právě z této stránky cesty vědy druhou polovinou století nebyly zachyceny více a že snad ani řada jejích činitelů nemá chuť z toho či onoho důvodu vzpomínat. Není dnes jednoduché ani pro zkušené odborníky z řad historiků vědy jednoznačně ocenit a vzít v úvahu právě to, co bylo v procesu jednotlivých disciplin jedinečné a zvláštní. A i když právě ani sami nositelé tohoto děje nemusí být nutně takového rozlišení schopni, rozhodně znají fakta, znají osoby, které se v jejich oboru pohybovaly a mohly být pro její imanentní vývoj mnohdy důležitější, než se může zdát z dochovaných písemností, na vlastní „kůži“ zažili mnohá protivenství, která se nedají vždycky přičíst jen na vrub drsné realitě minulých desetiletí, a leckdy jistě zažili i příznivá období, která jakoby se té době vymykala – příspěvky tohoto druhu je ostatně možné najít už i ve vyšlých sbornících z minulých konferencí. Nebylo ovšem možné očekávat, že budou probrány systematicky všechny obory, a snad ani všechny důležité kroky, které se v disciplinách, o nichž byly příspěvky dispozici, udály. Přesto bylo ve všech vystoupeních na konferenci sneseno značné množství materiálu, které dává minimálně dobrý podklad pro další nutnou práci v mnoha směrech.

Hana Barvíková
Archiv AV ČR