úvodní stránka webu
Zamyšlení nad osudy pramenů a památek
k dějinám vědy a techniky v ČR
Třetí tisíciletí se svým rychlým tempem života, mohutným rozvojem vědy a techniky a postupně převládající elektronizací v záznamu a předávání informací bezesporu poznamená i práci historiků vědy. Týká se to zejména historických pramenů. Nejde jen o to, že se zásadně mění charakter historických pramenů či památníků vědy a techniky samých (zcela odzvoněno bezpochyby bude napříště rukou psané korespondenci, která už nyní představuje jistě jen zlomek existující komunikace; mnohé muzejní exponáty nahradí jejich virtuální podoba zaznamenaná na miniaturních médiích apod.). Proti tomuto technickému pokroku nemá smysl protestovat, nýbrž je třeba snažit se z něho vytěžit maximum – pro záchranu a kvalitní uchování historických pramenů a památek. Ti, kteří mají tuto péči na starosti, se v rámci svých možností snaží podle daných pravidel zanechat je pro příští pokolení v co nejlepším stavu.
S obavami je však třeba pohlížet na případy, kdy v rámci různých institucionálních transformací, probíhajících nezřídka pod tlakem času a nedostatku finančních prostředků, dochází k necitlivému ničení důležitých pramenů a památníků k dějinám vědy a techniky. Tato znepokojivá otázka byla – v souvislosti se zcela konkrétním svědectvím o nerovném boji za záchranu jednoho cenného podnikového archivu v ČR, ohroženého privatizací podniku – nastolena na schůzi Českého komitétu pro dějiny vědy v listopadu roku 2003. V následující diskusi pak zazněla další svědectví o podobných, nenávratných (i když jistě neúmyslných) ztrátách důležitých historických pramenů v ČR a také o nejednom chátrajícím historicky unikátním objektu – památníku dějin věd a techniky, kterému hrozí brzký nenávratný zánik.
Péče o kulturní památky, ať už jde o záznamy písemné, elektronické, zvukové, vizuální či o trojrozměrné objekty, spadá v ČR především do kompetence archivů a muzeí, resortně tedy přísluší především ministerstvům vnitra a kultury; bohužel tu stále ještě za skutečným stavem věcí pokulhává legislativa. Mnohé kroky v tomto směru podnikají i další instituce – zde lze připomenout např. iniciativy Jednoty českých matematiků a fyziků na udržování hrobů významných českých matematiků a fyziků či Svatoboru, který se podobně stará o památku na jiné významné představitele naší elity. Dobré snahy těchto institucí však mohou narazit nejen na nedostatek financí, ale mohou troskotat i na nedostatku včasných informací o ohrožených kulturních hodnotách, takže nemohou včas zasáhnout.
Český národní komitét pro dějiny věd a techniky a Společnost pro dějiny věd a techniky nechtějí zůstat k osudům pramenů a památek k dějinám naší vědy a techniky zcela netečné. Společně se proto rozhodly – aniž by tím hodlaly zasahovat do cizích pravomocí – apelovat na historiky dějin věd a techniky v ČR, aby včasným upozorněním na jim známé případy ohrožení cenných historických pramenů či památníků z oboru dějin věd a techniky napomohli k jejich záchraně. Tuto výzvu si zde dovolujeme tlumočit. Došlé podněty (ať již na adresu časopisu DVT, Společnosti či Komitétu) budou prostřednictvím Komitétu a Společnosti postoupeny kompetentním orgánům.
E. Těšínská (tajemnice Komitétu), H. Barvíková (jednatelka SDVT)
© M. Barvík 2004